Stojí za shlédnutí. Mezi tučňáky v Antarktidě!
Zajímavá analýza možné budoucnosti lidstva
Stojí za přečtení všem, kteří přemýšlejí o světě.
Oč jde a jak to začalo..
Transfigurované mastné kyseliny (anglicky trans-fats) jsou určité druhy nenasycených tuků (mohou být mono-nenasycené nebo poly-nenasycené).
Transfigurované tuky se v přírodě vyskytují v nevelkém množství v masu a mléčných produktech. Tyto přirozené látky ale nepředstavují žádný problém.
Na rozdíl od přirozených nejsou transfigurované tuky potřebné, a také nejsou právě prospěšné zdraví. Konzumace transfigurovaných tuků pětkrát zvyšuje riziko koronární srdeční choroby. Zdravotníci proto celosvětově doporučují omezení spotřeby transfigurovaných tuků na stopová množství. Transfigurované tuky získané částečnou hydrogenací olejů jsou obecně považovány za mnohem horší než přirozené.
Margarín byl původně vyroben jako krmivo, po němž měli rychle přibývat krocani. Ty ale místo toho zabíjel. Ovšem lidé, kteří předtím vložili do výzkumu všechny své peníze, chtěli aby se jim vrátily, a tak dali hlavy dohromady a uvažovali, co udělat, aby je dostali zpět.
Původně to byla bílá hmota bez chuti a zápachu, takže do ni přidali žluté barvivo a umělou příchuť, a začali to lidem prodávat místo másla.
Tak co, chutná?
ZNÁTE rozdíly mezi transfigurovanými tuky (margaríny) a máslem?
Obojí má stejné množství kalorií.
Máslo má, při 8 gramech oproti 5 gramům v margarínu, o něco více nasycených tuků.
Máslo podporuje vstřebání mnoha dalších živin z jiných jídel.
Máslo má spoustu nutričních výhod, zatímco margarín jen pár a to ještě přidaných chemiky! Máslo chutná mnohem lépe než margarín a může povznést chuť ostatních jídel.
Máslo tu je po staletí, ale margarín méně než 100 let.
A teď o transfigurovaných tucích....
Margaríny obsahují velmi mnoho transfigurovaných mastných kyselin (některé přes 50% ... a ví někdo, CO je těch zbývajících 50%?)
Podle poslední studie Harvard Medical, může konzumace margarínů, ve srovnání s těmi, které konzumují stejné množství másla, zvýšit počet onemocnění srdce u žen o 53%.
Zvyšují celkový cholesterol a LDL (to je ten škodlivý cholesterol) a snižují HDL cholesterol, (prospěšný cholesterol).
Až pětinásobně zvyšují ohrožení rakovinou.
Snižují kvalitu mateřského mléka.
Snižují odpověď organismu na antigen (imunita).
Snižují odezvu těla na inzulín.
Ale co je nejhorší ....
Margarínu chybí pouze jediná MOLEKULA – aby z něj byla 100% umělá hmota!!!
To poslední by samo o sobě mělo postačit k tomu, aby se soudný člověk ihned a do konce života vystříhal konzumace jakékoli formy „umělých jedlých tuků“, a čehokoli jiného, co prošlo hydrogenací.
Nevěřte?
Zkuste tohle:
Kupte vaničku umělého jedlého tuku, otevřete to a nechte někde venku ve stínu nebo v garáži. Po několika dnech pozorování si povšimnete několika věcí:
* nepřiblíží se k tomu žádní hlodavci, žádný hmyz, ani otravné octomilky, ba ani švábi;
* ani po letech se to nezkazí a nezačne jinak páchnout;
* nemá to žádnou výživnou hodnotu, takže to nic nebude žrát a nic na tom ani v tom neporoste;
* dokonce i plísně a mikroorganizmy se tomu vyhnou (a to už je co říct!!).
Proč to nic živého nechce? Protože to je z 99.99% plast, který život zabíjí!!
Co takhle rozpustit si na pánvi kelímek od jogurtu a namazat si to na topinku? Ne? Tak proč jíte margaríny?
Pamatujte: COKOLI zabíjí život, zabíjí i VÄS .... jen pomaleji.
Poznámka lékaře nakonec
Konečně to nějaký chemik napsal. Rád bych k tomu dodal, že pokud vyšetřuji pacientky s podkožními lipomy a celulitidou na ultrazvuku, shodně odpovídají, že jí pouze umělé tuky, že žijí „zdravě“. Po pravdě, s takto zdravě žijícími ženami je vhodný jen čistě profesionální kontakt. Jejich tělesné schránky totiž připomínají živoucí mumie.
Kdyby kdysi zvýšili příjem těchto umělých tuků v jídelníčku některých komunistických prominentů, byli by dokonale nakonzervovaní, takže by se k posmrtnému uchování jejich pozůstatků nemusela stavět nákladnou technikou vybavená mauzolea. (MUDr. Studnička)
Většina odborníků na výživu dnes prohlašuje, že obyčejné máslo je lepší - pokud ho jíme s mírou. Není pochyb o tom, že máslo je přírodní produkt, zatímco margaríny musí být vyráběny složitým technologickým procesem a nejsou tedy přírodním tukem. Margarín by zůstal bez vydatné pomoci barviv a jiných přísad nevábnou šedivou hmotou. Do másla, na rozdíl od margarínu nemusí být vitamíny přidávané uměle. Máslo obsahuje přírodní vitaminy ze kterých jsou nejdůležitější A a D. Vitamin A je potřebný pro dobrý zrak a zdravou pokožku a navíc je důležitý antioxidant. Vitamin D podporuje vstřebávání vápníku, důležitého prvku pro zdravé kosti a zuby.
zidy-a-schwarzenberg-pouzival-k-praci-vezne-z-tabora-v-letech.aspx
Případ nepovšimnuté knihy.
Tomio Okamura
|
Buďme politicky nekorektní Tomio Okamura
Tato zprávička mne jako 60let včelařícího človíčka velice zaujala. Je zajímavé, že celá příroda by se zcela dokonale obešla bez člověka, který na té naší matičce Zemi velice moc a stále více překáží. Einstein měl pravdu: Kolaps včelstev ohrožuje potravinovou bezpečnost Ke krizi včelstev se dosud přistupovalo jako ke speciálnímu problému. Ale když index cen potravin počítaný podle metodiky OSN dosáhl historického maxima, je urgentně třeba udělat si jasno v tom, zda epidemie může dále zhoršit globální potravinovou bezpečnost. Takřka třetina světové zemědělské produkce závisí na opylení živými orgamismy, z největší části včelami. Tyto plodiny zajišťují 35% všech kalorií, které z potravy získáváme, většinu minerálů, vitamínů a antioxidantů, a jsou základem gastronomie. Avšak včely znepokojující rychlostí vymírají - nebo jsou hubeny. Fenomén nazývaný "Colony Colapse Disorder" (CCD) - česky zhruba: syndrom kolapsu včelstev - byl už popsán mnohokrát. Není dosud přesně známo, zda fakt, že tolik včelstev jednoduše nepřežije zimu, je způsoben parazity, viry, použitím pesticidů poškozujících nervový systém mladých včel, nebo synergickým působením všech zmíněných destruktivních sil. Zatímco dosud byl kolaps včelstev vnímán jako dílčí problém, v souvislosti s nedostatkem obilí, který přispěl ke vzniku revolucí na Středním Východě, se stává velmi potřebným zjistit, zda může včelí epidemie ještě víc narušit globální potravinovou bezpečnost. Společnost Rabobank působící v oblasti agrobyznysu tvrdí, že podíl včelstev v USA, která nedokážou úspěšně přezimovat, se zvýšil z historické normy 10% na nynějších 30-35%. V Evropě činí tento podíl 20% nebo víc a stejný vzorec se objevuje i v Latinské Americe a Asii. Albert Einstein, který rád formuloval odvážná tvrzení (často mylná), pronesl i slavnou větu, že "pokud by včely zmizely z povrchu země, člověku by zůstaly pouhé čtyři roky života". Takový "apokalyptický scénář" je přehnaný, tvrdí Rabobank. Plodiny jako kukuřice, pšenice a rýže patří mezi trávy opylované větrem. Nicméně opylení živočichy má zásadní důležitost pro ořechy (ovšem to neplatí pro u nás běžně pěstované ořechy vlašské, lískové, ani pro jedlé kaštany, všechno plodiny větrosnubné - pozn. KD), melouny a různé bobule, a hraje různě důležitou roli u citrusů, jablek, cibulí, brokolice, brukví, cuket, baklažánů, paprik, okurek, rajčat (ta jsou při pěstování venku převážně samosprašná - KD), avokád, kokosů a bobů, stejně jako u kávy a kakaa. Právě tyto plodiny představují nejrychleji rostoucí a nejcennější část globálního zemědělského trhu. A zhruba 80-90% potřebného opylení zajišťují domestikované včely medonosné. Můry a motýli postrádají schopnost opylovat velké plochy. Počet včelstev klesá až k bodu, kde poměr je nebezpečně nevyvážený, a nejextrémnější situace panuje v USA. Výnos opylovaných plodin se od od roku 1961 zčtyřnásobil, nicméně počet včelstev klesl na polovinu. Počet včel na hektar poklesl takřka o 90%. Počet včelstev v USA klesal dokonce už předtím, než udeřila epidemie CCD, a sice kvůli levným dovozům asijského medu, které poškodily americké včelaře. Podobná situace nastala i na trhu vzácných zemin, když Čína v 90. letech zaplavila svět levnými importy. K takovým věcem dochází, jestliže se s volným trhem zachází zcela bezstarostně. Čína má své vlastní problémy. Pesticidy používané v hrušňových sadech v 80. letech vyhubily včely v některých částech provincie Sečuan. Plodiny jsou tam teď opylovány ručně s použitím péřových štětečků, což je pracný proces, zatímco jediné včelstvo může opylit až 300 milionů květů za den. Německo, Francie a Itálie zakázaly některé pesticidy, zejména neonikotinoidy, které poškozují paměť včel. Sdružení britských včelařů (British Beekeepers' Association) vyzvalo k "neprodlenému přehodnocení" použití těchto chemikálií v obavě, že bez toho by během jedné dekády mohlo dojít ke kompletní ztrátě všech včelstvev. Podobné výzvy zaznívají i z USA. Laboratoř amerického ministerstva zemědělství nalezla důkazy o tom, že i nízká hladina těchto pesticidů snižuje odolnost včel vůči fungálním patogenům. Dokumenty, které unikly z EPA, potvrzují, že cloahianidin používaný k moření kukuřičného osiva je "vysoce toxický" a může pro včely představovat "dlouhodobé riziko", a že předchozí testy byly chybné. Rabobank vyzývá k přelomové změně v globálním přístupu k tomuto problému, a mezitím k zavedení přísnějších pravidel, tak aby včelaři nemuseli bojovat sami; mělo by se začít omezováním použití pesticidů v době denního světla, kdy včely sbírají potravu. Mizení včelstev představuje bezprostřednější hrozbu než globální oteplování, a lze je vyřešit, jenže zatím se sotva objevilo na obrazce politického radaru. To je nepochybně omyl. Einstein se vždycky nemýlil.
Podrobnosti v angličtině: ZDE
Děkujeme - že odcházíte
Čtvrtek, 30 Prosinec 2010 13:43 MUDr. Tomáš Lebenhart
Krize našeho zdravotnictví vrcholí. Odráží krizi celé společnosti. Lékaři rozjeli na plno akci, kdy podávají hromadně výpovědi a v době ekonomické krize žádají mnohem více peněz. Jejich ministr je chápe, leč logicky není schopen jim pár miliard na mzdy přihodit. Má je vzít zemědělcům, živnostníkům, důchodcům, policajtům, má zrušit dotace na kulturu, na výzkum...?
Moji kolegové si patrně neuvědomují, že zoufalý, chronický nedostatek peněz ve zdravotnictví sami aktivně spoluvytvářejí. Filozofie technicko-chemické medicíny, kterou ctí a praktikují, vede v důsledcích k masivnímu finančnímu krvácení. Léčí takovým způsobem, že jejich pacienti stále docházejí na kontroly, berou drahé léky (čím dál víc) a podstupují nákladná vyšetření. Nikdy se však neuzdraví! Teď nemluvím o akutní medicíně. Tam je vše v pořádku. Životy zachraňovat umějí. Ptejme se však, proč k jejich ohrožení dochází... Proč imunita obyvatelstva včetně dětí je v katastrofálním stavu? Například onkologičtí pacienti, kterých rapidně přibývá, měsíčně ze systému odčerpají desetitisíce korun. Podobně tak lidé s autoimunitními chorobami, neurologickými degenerativními nemocemi i dalšími vážnými poruchami zdraví. Moji pacienti většinou nestojí zdravotní systém ani korunu! Podávám léky, které jsou inteligentní (pojišťovny je nehradí) a nejsou příliš drahé. A tito lidé se uzdravují nebo se alespoň jejich stav lepší - a to bez chemických léků. Paní Dana s roztroušenou sklerózou v péči klasické medicíny čerpala měsíčně zhruba deset tisíc korun a její stav se plynule zhoršoval. Nyní nečerpá nic a je prakticky zdráva. Medicínský systém je v těžké krizi a jeho dny jsou sečteny. Nelze jej do blízkého budoucna financovat. Zákonitě se zhroutí. V této situaci jeho představitelé žádají více peněz za svou práci. Pokud skutečně odejdou a západní Evropa o ně projeví zájem, zaplať pánbůh. Ano krize se urychlí a o to rychleji nastane nevyhnutelná a skutečná reforma. Ta bude hodně bolet (hlavně pacienty), ale jinak to nepůjde. Vždyť vy sami svým pasivním postojem tento systém podporujete. Málokdo se chce skutečně uzdravit. Chcete být prostě zdraví a rychle, že?
Stávající medicínský systém nenaplňuje základní lékařskou strategii - prevenci. Ta je naprosto zásadní. Pokud by fungovala, málokdo vážně onemocní a lékaři by pak mohli brát v klidu třeba 100 tisíc měsíčně. Prevence nejsou tzv. preventivní prohlídky, kdy se může odhalit např. nádor. To je včasná diagnostika. Prevence je něco jiného. Pokud funguje, člověk nikdy neonemocní. Interní lékaři svým pacientům doporučují margarín, pediatři mléko, čím více očkování, tím lépe... Strava v našich nemocnicích je doslova otřesná a extrémně nezdravá, někdy přímo zabíjející. Klasičtí lékaři se absolutně neorientují v metabolických typech, nedokážou určit pacientovi jeho individuální životosprávu. Na poli myšlení panuje naprostá tma. Lékaři sami s tím mají značné problémy. Denně těžce porušují odvěký medicínský zákon: Nemocného neoslabovat! Děje se pravý opak. Imunitní systém i psychika jsou soustavně decimovány již od narození.
Celé zdravotnictví je v područí farmakologického průmyslu, který jediný z celého systému profituje. A to giganticky. Tam končí vaše penízky, kolegové. A vy to denně podporujete, vy je tam sypete. Tak co vlastně chcete? Nerozumím vám. Vůbec vás nelituji, odejděte. Já tu zůstanu. Nabízím uzdravení, nabízím skutečnou prevenci, nestojím zdravotnictví nic. Co nabízíte vy? Léky, léky, léky... invalidní důchod...
Tak nad sebou neplačte a už se konečně zamyslete. Představte si, že máte porouchané auto. Zajedete k odborníkům (do značkového servisu) a oni provedou diagnostiku a auto poštelují. Za měsíc jste zpět, protože už to zase nejede. Každý měsíc se to opakuje a vy jen solíte a solíte. Přesně tak pracujete vy. Ve staré Číně lékař ručil někdy i svým životem za zdraví svých svěřených. V lepším případě byl vyhnán. Jistě, dnes je jiná doba a tato praxe je nemyslitelná, ale nemohu si pomoci, svou logiku i morálku to mělo.
MUDr. Tomáš Lebenhart
ordinace přírodní medicíny, Klatovy http://homeopat.mypage.cz K odhalení pamětní desky prof. Bílkovi ve Slaném
Citát z předmluvy z Bílkovy Učebnice obecné zootechniky(1933), který by měl viset napsaný velkými písmeny v každé pracovně výzkumného či pedagogického pracovníka. Je to výzva k nim, aby se naučili psát tak, aby to bylo srozumitelné pro všechny. Já dodávám, že by se měli naučit i mluvit tak, aby to co říkají ,bylo i pochopitelné!: “Snahou bylo však veškeré výklady, jmenovitě statí praktika zajímajících, podati způsobem co možná jasně přístupným i průměrně vzdělanému chovateli tak, aby odstraněny byly stíny nedůvěry a často i úsměšku, se kterým dosud mnozí praktikové pohlížejí na >theorie< jmenovitě na vysoké škole naučené.”
Dovoluji si převzít tento vynikající článek ing.Navrátila,CSc., který oceňuje obrovskou práci zakladatele české zootechniky, vynikajícího pedagoga i člověka, jehož jsem měl čest být jeho možná posledním žákem, kterého vyzkoušel se slovy, tak a odcházím na odpočinek. To mu bylo 74let. Zanechal trvalou stopu, kterou si připomínám vždy, když listuji vzácnou Učebnicí obecné zootechniky (1933),jejíž jsem už ojedinělým vlastníkem. Odkaz díla Prof. F. Bílka, DrSc. pro naši zootechniku a hipologii
Devise of work Prof. F. Bílka, DRSc. for our zootechny and hippologyOdkaz díla Prof. F. Bílka, DrSc. pro naši zootechniku a hipologiiJan NAVRÁTILKCHSM AF ČZU Souhrn, klíčová slovaCílem příspěvku je připomenout Prof. Františka Bílka, DrSc., zakladatele československé a české zootechnikya hipologie. zootechnika; hipologie; plemeno; kůň Summary, keywordsObjective of our article is commemorate Prof. F. Bílka, DrSc. , founder of Czechoslovak and Czech zootechny and hippology. zootechny, hipplogy, breed, horse 29. března tohoto roku uplynulo 30 let od úmrtí zakladatele československé zootechniky a hipologie, akademika Prof. PhDr. et MUDr. Františka Bílka, DrSc, Dr.h.c. (nar. 16.12. 1885 ve Slaném). Přesto, že byl doktorem filozofie a doktorem všeobecného lékařství (patřil k váženým a uznávaným pražským lékařům), byl vynikajícím vědcem a zootechnikem nově vznikající Republiky československé. Přednášel od roku 1917 obecnou a speciální zootechniku (od roku 1919 jako mimořádný a od roku 1923 jako řádný profesor) na Vysoké škole zemědělského a lesního inženýrství v Praze a byl zde vedoucím Katedry živočišné výroby. Byl mimořádně vzdělaný v mnoha příbuzných vědních oborech, značný důraz kladl i na oblast historie a umění (za středoškolských studií byl jeho profesorem dějepisu a zeměpisu Alois Jirásek). Bílkova výuka v přednáškách, i teoretických a praktických seminářích, vycházela z všestranného biologického pojetí a se znalostí všech základních oborů přírodních věd. Vychoval několik generací žáků, spolupracovníků a následovníků (Tichota, Koubek, Steinitz, Michal, Richter, Lerche, Dušek st. a ml., David a další); je zakladatelem československé zootechnické Bílkovy školy. Prof. Bílek byl člověk všestranně vysoce vzdělaný a málokdo věděl o jeho zálibě v koncertní a operní hudbě, v divadle, malířství a umění všeobecně a též i v botanice a dendrologii. Ve svém pedagogickém a vědeckém zaměření věnoval velkou pozornost, vedle historie a genetiky, tehdy novému oboru biometrii a též ji rozvíjel. Jeho stěžejním a dosud snad nepřekonaným dílem v bohaté bibliografii je vynikající a světově ceněná “Učebnice obecné zootechniky I. a II.” z roku 1933, která bez nadsázky i ze světového pohledu předběhla dobu o půl až jedno století. Byla to první “česká učebnice biologie chovu domácího zvířectva, určená pro posluchače vysokých škol zemědělských”. Dovolím si krátce citovat z autorovy předmluvy jako doklad účelnosti, poslání, moudrosti i vznosného a krásného českého jazyka: “Snahou bylo však veškeré výklady, jmenovitě statí praktika zajímajících, podati způsobem co možná jasně přístupným i průměrně vzdělanému chovateli tak, aby odstraněny byly stíny nedůvěry a často i úsměšku, se kterým dosud mnozí praktikové pohlížejí na >theorie< jmenovitě na vysoké škole naučené.” Je škoda, že Učebnice obecné zootechniky, vydaná v roce 1933 nákladem Ministerstva zemědělství Republiky československé je k dispozici už jen v několika vzácných exemplářích. Druhé přepracované a doplněné vydání této fenomenální knihy, plánované na rok 1947, nebylo bohužel publikováno. Je nutné připomenout, že Prof. Bílek byl v odborných kruzích světově známým a váženým vědcem. V roce 1948 byl na Mezinárodním kongresu v Miláně zařazen na 4. místo světového žebříčku předních genetiků. Prof. Bílek začal svoji vědeckou dráhu pracemi o podílu arabské krve u lipicánů. Byl též vedoucím Výzkumného ústavu plemenářské biologie s pokusnou stanicí při hřebčíně v Kladrubech nad Labem a výzkumné stanice pro chov koní ve Slatiňanech a též zakladatelem těchto institucí. Dalším literárním počinem jsou stěžejní kapitoly v monografiích Speciální zootechniky Chov skotu a zvláště Speciální zootechnika - Chov koní z roku 1955 a další přepracovaná a doplněná vydání 1957 a 1958. K úplnému výčtu publikační činnosti Prof. Bílka je nutné doplnit tyto další práce: Kraniologická studia domácího skotu v Čechách (1917), Česká plemena mizící a vymizelá (1926), Plemena skotu v ČSR (1930), Chov skotu a jeho čelná plemena (1954), Chov koně a jeho čelná plemena (1954). Bezesporu největší zásluhou Prof. Bílka je záchrana kladrubských koní, kteří po rozpadu c. a k. monarchie ztratili význam pro některé nepříznivé vlastnosti (pozdnější dospívání, některé jevy příbuzenské plemenitby, přímo se často mluvilo o degeneraci apod.) a hlavně z nacionalistických a politických důvodů. Za těchto okolností se snažil Prof. Bílek přesvědčit rozhodující činitele Ministerstva zemědělství, které převzalo chov koní po c.k. vojenské správě, že by bylo nenahraditelnou ztrátou a světovou ostudou zlikvidovat kladrubského koně jako jediné naše autochtonní plemeno.Regenerační proces starokladrubského vraníka je ve světové hipologii a zootechnice zcela ojedinělý a stal se příkladem a modelem pro jiné živočišné druhy a plemena, jimž hrozí vyhynutí často způsobené činností člověka. Vlastní regenerace byla započata Prof. Bílkem až v roce 1941 ve Výzkumné stanici pro živočišnou výrobu Min. zemědělství v Průhonicích. Zde byl zřízen pokusný hřebčín, v roce 1945 byl převeden opět na Bílkův popud do Slatiňan a v roce 1951 byl hřebčín přejmenován na Výzkumnou stanici pro chov koní. Z původních starokladrubských vraníků zůstaly a byly pro regenerační práce k dispozici pouze trosky. Výchozí byli 3 hřebci - synové Sacramoso XXIX (k nim byli vybráni 2 čistokrevní starokladrubští bělouši, 1 kladrubolipicán a 6 lipicánů). Z klisen bylo k dispozici 7 čistokrevných vranek pokročilého věku a 8 kladrubolipicánek (+ 12 čistokrevných lipicánek). Regenerace by proběhla rychleji použitím několika kladrubských bělek, k čemuž po roce 1945 posléze došlo. Použití lipických klisen bylo však opodstatněno opravou některých vlastností, které lipická krev zlepšila. Zeslabení mohutnosti se mělo později eliminovat v dalších generacích hromaděním kladrubské krve. Pamětníci dokonce připomínají pak neuskutečněný záměr Prof. Bílka o použití norického hřebce, jehož výběr a nákup se v období 2. světové války neuskutečnil. Místo norické krve bylo poté využito krve fríské, což se ukázalo jako vhodnější řešení. Pozdější vědecké práce VSCHK Slatiňany, které hodnotily výkonnost, dědičnost znaků a vlastností a další ukazatele u takto vzniklého stáda kladrubských vraníků, potvrdily, že regenerační proces byl úspěšný a kladrubský vraník je zachován pro budoucí generace. Je nutné též připomenout Bílkovu zásluhu na zakoupení 2 klisen a jednoho hřebce kertaga - koně Przewalského v roce 1922 z University v Halle pro pražský zootechnický ústav zemědělské fakulty. Tito koně s 5 odchovanými hříbaty byli později byli umístěni v Pražské zoologické zahradě v Tróji, kam byl po uhynutí prvního hřebce v roce 1935 dán i druhý hřebec zakoupený opět Bílkem pro Zootechnický ústav od obchodníka K. Hagenbecka. Tak byl dán základ pro špičkový a jedinečný chov koně Przewalského v ZOO Praha, která díky tomu vede od té doby Plemennou knihu kertaga pro celý svět. Další obrovskou zásluhou Prof. Bílka je iniciování založení hipologického muzea. V roce 1946 navrhl Výzkumnému odboru Min. zemědělství konfiskovaný zámek Slatiňany jako vhodný objekt, to jej v roce 1947 dostalo do správy a začalo muzeum budovat. Od roku 1953 přešlo muzeum pod Ministerstvo kultury - památkovou péči a stalo se bez nadsázky světovým unikátem. Akademik, Prof. PhDr. et MUDr. František Bílek, DrSc., Dr.h.c., neobyčejně všestranný a vzdělaný člověk (a nositel ve své době snad všech největších a dosažitelných uznání a vyznamenání) měl být nesporně již dávno zařazen mezi skutečnou elitu našeho národa.
Dostal jsem zajímavý email a myslím si, že stojí za přečtení všemi, kteří jsou v rizikových letech!! Přeposílám vám mail, co jsem dnes dostal. Vede mě k tomu fakt, že podobná příhoda se stala v mé rodině.
Pokud tento mail nepošlete dalším třem kamarádům do tří minut, nic se vám nestane, ani nebudete mít smůlu. Maximálně se může stát, že jednou, někdo, díky tomu, pomůže vám, nebo někomu jinému.
Opravdová příhoda:
Na jednom grilování Lenka najednou omdlela a spadla. Bylo jí nabídnuto zavolat záchranku, ale ona každého ubezpečovala, že je jí dobře a že se jí jen udělalo špatně kvůli svým novým nerozchozeným botám.
I přesto že byla bledá a chvěla se, pomohli jí očistit a posadili jí ke stolu s jídlem. Celý zbytek večera byla Lenka v klidu. Pozdě večer po grilování Lenky manžel nato všem zavolal a oznámil , že jeho manželka byla přece jen hospitalizována.
O hodinu později náhle zemřela. Při zahradní slavnosti totiž utrpěla mozkovou příhodu. Kdyby její přátelé věděli, jak se dají rozpoznat znaky mrtvice, mohla Lenka ještě žít!
Někteří lidé nezemřou hned, ale zůstanou odkázáni na pomoc druhých s vědomím, že jsou v beznadějné a bezvýchodné situaci. Trvá jen 1 minutu si toto přečíst!
Neurologové tvrdí, že pokud se pacient dostaví nejdéle do 3 hodin od příhody, může být zachráněný. Tvrdí, že trik je vtom nejen rozpoznat a správně diagnostikovat mrtvici, ale i dopravit pacienta do 3 hodin k lékaři, který může pomoci.
Jak rozpoznat mrtvici:
Nejlehčí metoda jak ji poznat, je komunikovat s postiženým takto:
1) poprosit ho, aby se zasmál - což zřejmě nebudeschopen
2) poprosit ho, aby řekl jednoduchou větu - může mluvit nesrozumitelně a zmateně
3) poprosit ho, aby zvednul obě ruce - což mu nepůjde, anebo jen velmi těžko
4) poprosit ho, aby vyplázl jazyk - pokud je jazyk pokřivený a kroutí se ze strany na stranu, je to znak mrtvice
Pokud má postižený problém vykonat alespoň jeden zhora vyjmenovaných kroků, je třeba ihned zavolat záchranku!
Jeden kardiolog tvrdí, že pokud každý člověk, který obdrží tento email a pošle ho dál alespoň dalším 10 lidem, si může být jistý, že bude zachráněn ( i díky němu) alespoň jeden lidský život.
Denně nám přichází tolik otravných a nic neříkajících e-mailů, že by jsme mohli aspoň jednou zaplnit síť něčím užitečným, nemyslíte?
Kniha, která mě šokovala! John Gray Kacířství-Eseje proti pokroku a jiným iluzím. nakl.Dokořán, Argo, edice Aliter Anglický filosof a politolog J.G. nelítostně odhaluje jednu lidskou iluzi, která se nazývá víra v pokrok! Lidské znalosti rostou, avšak zvíře- člověk zůstává stejné.Říká:stejně jako kdykoliv předtím jsou režimy zákonné, pokud uspokojí lidské životní potřeby-bezpečí před násilím, ekonomické přežití a ochranu oblíbeného způsobu života.Nemusí to přitom být vždy režimy demokratické! Globalizace ani neohrožuje světový mír, ani nezaručuje věčnou konjunkturu, zvyšuje jen nestabilitu! Homo rapiens - člověk násilný-má za sebou dlouhou historii hromadného zabíjení, ale nikdy se nerozhodl regulovat počet příslušníků svého druhu inteligentně a lidsky! Na každé stránce jsou věty, které se musí číst vícekrát.Stojí za to si ji přečíst a z realisty se stane skeptik!Optimismus je jen výsledkem neznalostí věci.
Čas rozhodnout se, na čem záleží
Keith Farnish je britský filosof, spisovatel, blogger a environmentální aktivista. Jeho knihu Věc měřítka (A Matter of Scale) si můžete zdarma stáhnout nebo přečíst on-line na jeho blogu. Další kniha Čas vypršel! Necivilizované řešení globální krize (Time's Up! An Uncivilized Solution To A Global Crisis, ISBN 9781900322485) právě vyšla a je k dostání ve všech velkých internetových knihkupectvích. Článek, jehož souhrn zde předkládáme, vyšel 14. září na internetových stránkách The Culture Change pod názvem Time To Decide What Matters.
Po tisíce let nás učili, že ve Velkém Řetězci Bytí hrajeme my lidé výjimečnou, ne-li přímo božskou roli, a při pohledu na velkoměsta, která se stala naším většinovým biotopem, se nám skutečně může zdát, že pro život na Zemi jsme nepostradatelní. Zřejmě je nejvyšší čas uvést tuto všeobecnou iluzi do správné perspektivy. Jsme jen jedním živočišným druhem z třídy savců, podkmene obratlovců, kmene strunatců, a když srovnáme počty živých bytostí celého našeho kmene s počty hmyzích nebo červích jedinců, snadno si uvědomíme naši přírodní bezvýznamnost. Věšina života na Zemi je tvořena jednobuněčnými a ve srovnání s nimi jsme v měřítku pozemské přírody stěží něco víc než povlak bakteriální kultury v Petriho misce. A přesto se nějak stalo, že zanedbatelný počet lidských živočichů působí přírodě vážné škody. Jsme bezvýznamní a přesto tak nebezpeční. Okupujeme nejen vrchol potravního řetězce, ale i špici globální energetické pyramidy. Ve své krvelačnosti jsme se zároveň stali tak choulostivými, že nás to odsuzuje stát se oběťmi příští vlny vymírání. A přesto: Co považujeme za nejdůležitější faktor pro naši roli lidských bytostí? Peníze. Naše hodnoty se nesmyslně zploštily do všeho, z čeho nejvíce kořistí globální ekonomika. Místo vzestupů a pádů přírodních společenstev sledujeme v televizi vzestupy a pády kapitálových trhů. Na sloupcových grafech v novinách nepočítáme vyhynulé druhy, ale zkrachované firmy. Nemapujeme katastrofální narušení energetických toků mezi jednotlivými částmi ekosystémů, ale dopravní zácpy na dálnicích. Psychóza průmyslové civilizace je všudypřítomná. Každý člověk, který důvěřuje hierarchickým systémům politiky, trhu a masového konzumu, podlehl zásadní přestavbě priorit ve svých hodnotách. Nespojujeme nadále svůj osud v nebezpečně vratké pozici s globální ekologií. Věříme v ekonomický růst a vzýváme ho s jistotou, že nás bezpečně provede přes všechna rizika do zářivé budoucnosti peněz, pracovních míst a jiných výdobytků civilizace, které jsme si tak zvykli zbožňovat. Důvod, proč jsme se rozhodli zničit pokračování života na Zemi, abychom mohli hledat něco tak zoufale triviálního, spočívá v dějinách civilizace. Každá civilizace má svůj cíl směřující k témuž: K nenasytitelné žádostivosti po pokroku diktované vrcholovou elitou. Každá civilizace musí cítit, že k něčemu směřuje, a její subjekty - občané - se tak stávají součástí té kolektivní žádostivosti. Protože čím jsme, když nikam nesměřujeme? Ztroskotanci. A z našeho strachu ze selhání jiní čerpají svou moc. Kdykoli se nám zdá, že jsme už-už dosáhli cíle, přijde někdo a posune nám ho zase o kousek dál. A tak přijmeme nové cíle, znovu se ztotožníme s "potřebami" systému a dál děláme, co nám řeknou. Díky tomuto psychotickému chování civilizace vzkvétají - ale vždy jen na chvíli. Jak teď vnímáte své místo ve světě? Cítíte se být malými, bezvýznamnými, bezcennými, jen malými částečkami něčeho většího, než jste sami? Tento přirozený pocit je důvodem, proč středověcí duchovní vůdci byli tak pevní, pokud jde o naši pozici v hierarchii bytí - hned pod anděly, ale nad všemi ostatními formami života - tedy pokud jsme akceptovali, že vládci, kněží a feudálové byli dokonalejší než my ostatní. V průmyslové civilizaci je tomu podobně: Globální systém má plnou nadvládu nad vším, co existuje, ale nemusíte se cítit malými, tedy pokud uznáváte důležitost chození do školy a do práce, nakupování a chození k volbám. Účast v těchto aktivitách vás posiluje - některé lidi více než jiné. Proč ale potřebujete, aby se vám říkalo, jak jste důležití? Vypovídá to mnohé o stavu našich myslí, když pro získání pocitu vlastní ceny potřebujeme například dostávat dobrá školní vysvědčení. Jsme přece všichni lidské bytosti a jako takové máme hodnotu samy o sobě. Jsme co jsme: Naše vědomí je svázáno s naším fyzickým tělem a vše, co víme a cítíme, je určeno naší osobní zkušeností vzešlou z interakce se vším kolem nás. Jsme každý středem svého osobního vesmíru, nikoli v nějakém sobeckém smyslu slova, ale proto, že zkrátka nikdy nemůžeme věci vnímat mimo úhel našeho pohledu. Jako každý živý tvor jsme nositeli DNA - toho stroje na přežití, který nesmlouvavě diktuje rozmnožovat se a zajistit pokračování rodu - ale jsme také jedinečně sví. Proto jsme důležití: Ne kvůli globální ekologii nebo tomu absurdnímu konstruktu, kterému říkáme civilizace, ale proto, že na všem, na čem záleží, záleží nám. Je zřejmé, že destrukce přírodního prostředí lidskou civilizací není za žádných okolností přijatelná, protože ohrožuje to, na čem nám záleží nade vše: Nás samotné. Nastal čas rozhodnutí. Musíme si vybrat. Chceme nadále podporovat a rozšiřovat globální nadvládu průmyslové civilizace nebo se znovu naučíme pokládat se za středy našich vesmírů, za to, na čem záleží nejvíc? Možná ještě zřejmější než snaha o individuální přežití je starost o naše nejbližší - o rodinu, o přátele. Chceme instinktivně chránit naši DNA prostřednictvím pokrevních příbuzných a lidí, na nichž naše přežití závisí. To znamená chránit nikoli sebe jako jedince, ale lidi, na nichž nám doopravdy záleží a které potřebujeme: naši komunitu. Komunita je v tomto smyslu protikladem civilizace, protože civilizace se rozvíjí díky rozdělení společnosti na malé, roztříštěné, soupeřící části. Komunita je však formou, ve které lidé vždy přežívali nejlépe. Proto je dnešní výběr jednoduchý: Civilizace nebo komunita, pokrok nebo humanita, smrt nebo život.
|
Odkaz na článek: http://blisty.cz/art/49269.html
Toto si lidé u nás dosud neuvědomují!
Jela jsem nedávno po delší době autem po jižní Moravě. Na polích není nic jiného než ječmen, pšenice, kukuřice a řepka. Kde jsou lány vojtěšky, červeného jetele, řepy cukrové i krmné, hrachu, cibule, okurek, jahod, mrkve, bobu … Vždyť už se vůbec nedá sestavit osevní postup. Jaký vliv to má na strukturu půdy, jaký veliký splach je do potoků a řek. To ale není cílem mého článku. Nemáme už žádný dobytek. Jak dlouho mohli zemědělci vydržet výkupní cenu mléka za 5 Kč, když u nejlepšího chovatele se výrobní náklady na 1 litr pohybují k 8 Kč. Tak se podřezaly kravám krky. Chováme se přece ekonomicky! Stejně tak to skončilo u chovů prasat a drůbeže. Nemá kdo žrát jetel, a tak se nepěstuje a není chlévská mrva na hnojení, tolik potřebná pro zachování humusu a udržení vody v půdě, není kde zpracovávat cukr, není kde zpracovávat ovoce a zeleninu. První, co bylo zlikvidováno byla Fruta: v Modřicích, v Miroslavi, ve Znojmě, a cukrovary, kdo je prodal Francouzům? Na jednoho pracovníka v potravinářském průmyslu pracovalo v prvovýrobě, to znamená na poli, v průměru 8 lidí. Že jsou teď všichni na sociální podpoře a nevybereme tolik daní? To nevadí, zvedneme DPH! Že nám ubylo orné půdy o 250 000 ha, že máme na nejkvalitnější orné půdě (kde se pěstovala zelenina) logistická centra, hypersuper a sluneční kolektory, to nevadí, však to zaplatíme všichni v ceně energie. Nejhorší ovšem je, co jíme. A to musíme všichni.
Dám příklad maso. Už jsme potravinově soběstační na nějakých 60 %. Naše hospodářská zvířata nejsou krmena antibiotiky minimálně 25 let a už tehdy se dávalo pečlivě pozor, aby to nekolidovalo s lidskými léčivy. Zvířata, která byla takto léčena, skončila povinně v kafilériích (státních!). Soudruzi při centrálním plánovaní měli málo devíz na dovoz nezbytných surovin, a proto se všechno do komplexních krmných směsí dávkovalo na spodní hranici, viz třeba fosfor, sója (bez P a bílkovin to prostě nejde). Veterináři v ČR kontrolují na všech jatkách vnitřnosti, játra, ledviny, kde se kumulují těžké kovy, mykotoxíny a objeví všechny průšvihy. Zato u dovozového masa, už mohou kontrolovat jenom svalovinu, protože vnitřnosti se k nám nedováží, a v ní jsou koncentrace škodlivin tak nízké, že je neobjeví. Hádejte, kdo snědl při ,,dioxinové“ aféře všechno německé maso? Bylo levné, že?
Mléko, sýry – zdroj vápníku. V polovině sýrů jsou analogy (jsou 3 x levnější než tvaroh). Mám to dál rozvádět? Co se stalo s naším tvarohem? Už z něj buchty neuděláš! Ve všem je nacpaný modifikovaný škrob a případně vláknina, aby zadržovaly vodu. Kde jsou naše kvalitní sýry? Co s nimi udělal francouzský majitel Želetavy? Jogurty nejsou jogurty, ale nabarvený, navoněný ochucený škrob. Vezměte rozum do hrsti, jogurt je jen to, co má v názvu jogurt (přikázáno EU). Žádné Dobré mámy, Activie, či jak se to všechno jmenuje. Žádný problém, však všechen chybějící vápník, hořčík, atd zakoupíme v lékárnách!
Tááák už jsem si notně zanadávala, a tak končím.Převzato z Emailové přeposílačky
Jenže následný osud rajčete je mnohem závažnější a také méně známý. Aby byla rajčata zbavena eventuelních bakterií, projdou chlorovou koupelí. I když v ní pobudou jenom dvě minuty, přesto část této tekutiny vstřebají.
Absorpce se usnadňuje zejména tehdy, je-li na některém místě porušena slupka.
Pak přichází dvou až třítýdenní pobyt v komoře pro dozrávání. A právě v tomto ovzduší naplněném etylénovým plynem nabírá rajče, podobně jako mnohé další plody, charakteristickou barvu.
Doporučuje se, aby tato fáze zrání nepřesáhla 72 hodin, protože pak by se na plodech mohly objevit houby. Jenomže toto doporučení je velmi často porušováno, protože je třeba dosáhnout přijatelné barvy u plodů sklízených ve stále ranější fázi vývoje, čili zelenější a zelenější.
Nyní začíná kosmetická fáze celého procesu. Aby rajče vypadalo lépe a lákavěji, využívá se umělého barviva. Než se rajčata vydají na pulty obchodů, je jim do kůže vstříknuto barvivo, které jim dodá jednotný vzhled.
Ještě než se rajče dostane na náš stůl a dřív než je položeno na pult, musí projít další procedurou, voskováním. Tím se zabrání vypařování vody, scvrkávání a vráskám a dužina rajčete se uchová tak dlouho, jak je to jen možné.
Některé deriváty vosků jsou z petroleje a další mohou být pro zjemnění # obohaceny mýdlem.
O tom, co jíme, rozhodujeme sami.
Fuj - a to nám dávají bez ostychu.
Já věděl, proč se plahočím, proč ohýbám hřbet na zahrádce ... ať žije zlatý venkov !!!!!!! a domácí zahrádky !!!!!!!
Tak " dobrou chuť " ....... brrrrrrrr .......
Autor: Tereza Spencerová | Publikováno: 30. 1. 2011 | Rubrika: U NÁS
Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z
kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The
Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.
Upozornění: následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé
světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát historii pracovního
tábora v Letech, pro ty, kteří nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál
šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším
souvisí otec našeho exprezidenta Havla.
Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6.prosince 1939,
kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.
Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství,
byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro
Schwarzenberky, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v
Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.
Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1939 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal, aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země, poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska. Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5.odbor ministerstva vnitra, by u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.
V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku
března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi
kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenberkovu advokátovi
vyšli vstříc, zřejmě i proto, by Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými
jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v
létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem
bylo pomoci Schwarzenberkům z nouze.
Potíže s lidmi.
Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale
knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.
Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů,
které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké
práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v
hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři. Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.
Na řadu tedy přišli - po určitém váhání ze strany Schwarzenberků - Židé.
Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se
předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaz zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak - měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců,
"upracováni". Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů
počkat doma.
Potíže s "pracovní silou" v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga,
nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny,
v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál.
Vyřešili to Cikáni.
Ani Židé však Schwarzenberkovy lesy od polomů nezachránili - byli to
vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se
z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.
Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly,
obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách
o smysluplnosti takového kroku - nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká - byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové. Nikomu to
nevadilo - v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau
a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.
A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila
v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých
jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.
Vlepená stránka.
Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové
knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky. Tento
jednašedesátiletý (sic) chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v
boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby
vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na
nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech To téma ho chytlo."Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil,"
vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. "Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích." Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, že "Polansky před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět."
Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo
jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. "Polansky mi
přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů," konstatuje Fedor Gál.
"Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka,
aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí. Výpisy z katastrů a místní kroniky
nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archivu
v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý
strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji."
Mlčeti zlato.
Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně
sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních "hrdinů" knihy Bouře a někdejší
kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula
Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech.
"Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou
konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten
pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem,
prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní ale o důvodech toho stavu
nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec," říká Fedor Gál.
Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad
Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel.
Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova,
kde se začal starat o romský uprchlický tábor.
To nemůže být konec.
Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je
například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými
zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberga nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já? Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle:
Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun - což podlé mého učinil vcelku správně --, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o "barrandovských" Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.
A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml.
My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve
nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.
Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale
přitom jsme - v rámci udržení tohoto ideálu - nuceni důsledně zamlčovat jeho
stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad
tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text
převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, že nám do minulosti vrtal nějaký
cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?
Odpovědi na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám,
protože si je každý z nás nese sám v sobě. Vím ale, že čím déle si budeme
sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle nám bude trvat, než pochopíme,
kdo vlastně jsme, než poznáme svou národní identitu.
"Říkal jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem, že nemá Čechy
rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak," vzpomíná Fedor Gál. Tomu
rozumím.
Tereza Spencerová, Mladý svět č.12/2003
PS.
Místopředseda Senátu Petr Pithart (KDU-ČSL) k nynějšímu opětovnému vydání
Bouře týdeníku The Prague Post řekl, že obvinění, která Polansky vznesl, je
nutné vzít vážně: "Jestliže to, co Polansky říká, je pravda, (Schwarzenberg) bude
muset s něčím přijít a usmířit se se svojí minulostí."
Portrét
Poslední fotografie
Toplist
Oblíbené odkazy
- Svaz chovatelů Holštýnského skotu
- Svaz chovatelů Českého strakatého skotu
- zootechnické stránky Standy Staňka
- Agromont Vimperk
- Afikim Izrael - management stáda, dojení
- Behrens Scheessel
- www.osel.cz
- www.bdtech.cz
- Kobi Abramson(Israel)
- parkour_czech
- israelský holštýn
- www.cestrfull.cz
- zajímavá stránka,aktivního veterinárního lékaře
Vyhledávání
Archiv
| << | únor / 2024 | >> | ||||